Mnoho nadšenců sportovní kynologie v dnešní době dává přednost takzvanému mezinárodnímu zkušebnímu řádu (MZŘ). To jsou zkoušky oblasti IPO a SchH/VPG. Ale jaký je vlastně podstatný rozdíl samotných řádů? Tedy mezinárodního a národního?
U MZŘ je kladen důraz především na ochotu psa k práci, na jeho radost a chuť pomáhat psovodovi. Na jeho vyjádření tělem. Každý již na první pohled pozná psa cvičícího s chutí, anebo s nucením do práce. Kdybychom se měli ohlédnout na vrcholové závody, jako je například Mistrovství ČR IPO, ČKNO nebo i Německa (podle IPO3, SchH3, tedy vrcholových zkoušek z výkonu), mohli bychom sledovat na poslušnostech mnoho velmi kvalitních jedinců, kteří mají chuť a temperament v těle i duši. Jejich velmi ochotná práce a provedení při chůzi u nohy, která Vám připadá jako ladný krok baletky s kontaktem z očí do očí, ve Vás zcela určitě zanechá kladný dojem.
A tím jsem se chtěla dostat k hlavnímu bodu tohoto článku. Mnoho mladých, ale i těch velice zkušených psovodů dává přednost zkouškám typu IPO, tedy MZŘ. Snad je to trendem či pohodlností. Ale podle mě na tom není nic špatného, ba naopak. Již zmiňovaný důraz na ochotu psa k práci je již od štěňátka patřičně rozvíjen, a tak jen s trochou štěstí si doma „můžeme vychovat" vrcholně cvičícího psa.
Podotýkám, že nic není o násilí a nucení k něčemu, co psa nikdy v životě nebude bavit. Stačí vše od malička rozvíjet pomocí hry. I já jako mladý psovod spíše vzhlížím k mezinárodnímu zkušebnímu řádu. Je o tom, že pes může projevit radost i při práci a přesto být propojen synchronizovaně s psovodem. Jeden bez druhého by to prostě nešlo.
Proti, nebo možná i na stejné úrovni, stojí právě národní zkušební řád (NZŘ). V dnešní době je již ve značné míře ovlivněn i ulehčen. V dobách již minulých se mnohokrát dokázal prosadit. Dokonce i v dnešní době, ale ne již v tak značné míře. V minulosti byl i vcelku náročnější. Dlouhé, staré a náročné stopy dávaly psům velice zabrat. A tréninky byly opravdu velmi nutné. V poslušnostech hrály roli překážky a jiné zajímavé cviky, například zdolání dvoumetrové bariéry nebo plazení psovoda vedle psa. V dnešní době se již bohužel, nebo bohudík změnily požadavky. I když stále 2. a 3. stupeň ZVV patří mezi náročné zkoušky, psi si s nimi dokáží bravurně poradit.
Je jen na psovodovi a psu, jaký typ zkušebního řádu jim bude vyhovovat a lépe sedět a v čem se budou cítit lépe.