Ani v dnešní, moderní době, nejsou vyjímkou situace, kdy je psovod se psem přivolán k případu doslova jako poslední naděje. Přes veškeré technické vybavení policie je tak stále psí čich, sluch, rychlost, vytrvalost a síla ve stisku čelistí zcela a beze zbytku nenahraditelná.
V okamžiku vstupu České republiky do EU vyšlo při porovnávání zkušebních řádů platných pro výcvik policejních psů najevo, že téměř nikde jinde na světě nejsou psi při odhalování zločinu natolik úspěšně využíváni, jako právě v Čechách. Především práce s pachovou stopou je pro mnohé členské státy velkou neznámou, případně je využívána jen částečně.
Záběr nejrůznějšího speciálního zaměření při výcviku psů je tak u nás jedním z nerozsáhlejších, v poslední době navíc dochází k vzájemné spolupráci mezi jednotlivými ozbrojenými a záchranářskými subjekty - armády, policie, vězeňské služby, celníků apod. právě v oblasti kynologie, což ve výsledku dále zlepšuje výsledky práce psovodů.
Klasický policejní výcvik psů je navíc stále obohacován o další nové disciplíny, které by měly úspěšnost práce psovodů opět zvyšovat - například dochází ke cvičení psů ve tmě, nový je také nácvik vystřelených nábojnic cvičený ve velice různorodém terénu, jako jsou silniční příkopy, lesy, křovinaté městské části apod.
Policie ČR v rámci kynologie rovněž spolupracuje s dalšími státy. Jedním z příkladů je mezinárodní projekt UNDCP - program na potírání drogové kriminality, dále program ATF - zaměřený na vyhledávání zbraní, výbušnin a NVS. Součástí tohoto projektu je i výcvik boje proti terorismu a psovodi, kteří se tohoto projektu účastní, jsou školeni ve Virginii v USA.
Stejně tak ale existuje i zvláštní kynologická skupina při Interpolu - v současnosti jsou projednávány základní podklady pro co nejjednodušší vzájemnou mezistátní pomoc s využíváním služebních psů.
Přesto má i tak tradiční záležitost, jakou výcvik policejních psů v Čechách je, i své slabé stránky. Ne vždy mají policisté především v rámci základních útvarů dostatečné znalosti a už vůbec ne zkušenosti, aby mohlo být tohoto potencionálu náležitě využito. Nejvíce problematickou se ale jeví situace v zanedbávání výuky o práci psovoda, služební kynologie a odorologie, kdy tyto předměty buď zcela chybí, nebo je jim věnována jen okrajová pozornost - tento problém se týká jak středních, tak vysokých policejních škol.
Velice zjednodušeně tedy lze říci, že dlouholeté zkušenosti s výcvikem policejních psů nabízejí téměř nevyčerpatelné možnosti, které jsou ale jen velice liknavě a někdy i zbytečně neochotně převáděny do každodenní policejní praxe. To je vzhledem ke stále mírně stoupající křivce kriminality v ČR opravdu škoda.
Přesto se ale možná blýská i na lepší časy - v současnosti se například zvažuje možnost návratu služebních psů k hlídkám jízdní policie. Přesto by se bezesporu našlo pro kvalitně vycvičené služební psy a profesionální psovody i mnohem více uplatnění při každodenním praktickém výkonu policejní služby.
